Komunikační protokoly

Komunikační protokol určuje pravidla, dle kterých probíhá výměna dat v síti mezi dvěma počítači. Jeden počítač může mít nainstalováno více komunikačních protokolů.

Umožňují propojení systémů s různými operačními systémy, využití různých komunikačních medií. Protokol může být tvořen hardwarově, softwarově nebo jejich kombinací.

Komunikační protokol je tvořen hierarchickými vrstvami, kdy nižší vrstva poskytuje služby vyšší vrstvě. V rámci sítě spolu komunikují vrstvy na stejné úrovni.

Konfigurace komunikačních protokolů zajišťuje jedinečnost každého počítače v síti.

Základní funkce komunikačních protokolů:

  • detekce základního spojení – kabelové, bezdrátové
  • handshake – vyjednávání, které nastavuje parametry komunikačního kanálu
  • formátování zpráv
  • začátek a ukončení zprávy – jejich detekce a označení
  • schopnost nalézt chybu a opravit ji
  • ukončení spojení
  • zjištění ztráty spojení a co provést jako další akci

Síťový model ISO/OSI

 Označován také jako referenční model, síťový model bez konkrétních protokolů. V reálném síťovém provozu se tato protokolová sada nepoužívá, je důležitá jako zdroj inspirace a terminologie, model pro studium sítí.

Tento model má sedm vrstev:

  • Fyzická vrstva – technické normy, které zajišťují kompatibilitu sítí, přenos bitů
  • Linková vrstva – shrnuje data do rámců, dává na začátek a konec zprávy značku, detekuje výskyt chyb
  • Síťová vrstva – tvoří z datových bloků pakety a zajišťuje doručit paket adresátovi – nalezení adresy
  • Transportní vrstva – detekce chyb a jejich opravy
  • Relační vrstva – řídí zahájení a ukončení relace, administrace uživatelů – přihlašování, odhlašování, kontrola hesla
  • Prezentační vrstva – určí tvar dat dostupných uživateli, šifrování, kompresi dat
  • Aplikační vrstva – programy pro komunikaci v síti (např. elektronická pošta), tato vrstva funguje jako rozhraní přes které aplikace přistupují k síťovým službám

 

Mezi základní protokoly v sítích Microsoft Windows patří NetBEUI, IPX/SPX a TCP/IP.  Nejrozšířenějším protokolem je však TCP/IP, užívá jej i Internet.

NetBEUI

Tento protokol vytvořila firma IBM v 80. letech 20. století. Není routovatelný = nejde směrovat, proto ho lze použít jen pro sítě malého rozsahu, lokální sítě (peer to peer). Má však vysokou přenosovou rychlost a snadnou konfiguraci, proto se dá použít spolu s protokolem, který je routovatelný, např. TCP/IP. V dnešní době je však již zastaralý.

IPX/SPX

Skupina protokolů vyvinutá pro operační systém Novell Netware. Je routovatelný v sítích Microsoft Windows, ale je využívám minimálně, vždy je upřednostňován protokol TCP/IP.

TCP/IP

Transmission Control Protocol/Internet Protocol.

TCP/IP vznikl v 60. letech 20. století. Jedná se o sadu protokolů, které jsou routovatelné. Slouží pro přenos dat. Je univerzální, může propojit počítače s operačními systémy Windows, Novell Netware, Unix, Linux. Proto se stal protokolem pro komunikaci v síti Internet.

IP – Internet protocol – vysílá datagramy na základě adres, které jsou v nich obsažené.

TCP – Transmission control protocol – tvoří službu nad protokolem IP. Navazuje spojení mezi počítači prostřednictvím adres a portů umístěných v každém z nich. Segmentuje data, potvrzuje jejich příjem.

 

Protokoly TCP/IP zahrnují aplikační vrstvu, transportní vrstvu a síťovou vrstvu.

Vrstva síťového rozhraní není součástí TCP/IP, je závislá na konkrétní přenosové technologii.

  • Síťová vrstva – používá Internetwork Protocol – IP, jehož prostřednictvím zajišťuje daručení datagramů bez závislosti na fyzické médium, adresní mechanismus, směrovací schéma pro přenos dat
  • Transportní vrstva – zajišťuje přenos dat mezi dvěma koncovými uzly, užívá dva protokoly – TCP – Transmission Control Protocol a User Datagram Protocol – UDP
  • Aplikační vrstva – vrstva aplikací, protokoly UDP, TCP, Telnet, FTP, HTTP a další.

 

IP adresa

Unikátní informace, kterou má každý počítač přidělenou, aby mohl být identifikován. Má 32 bitový formát, skládá se ze čtyř osmi bitových částí oddělených tečkami. Každá část nabývá hodnot 0 až 255.

IP adresy, které jsou z hlediska internetu viditelné, označujeme jako veřejné IP adresy.

 

Protokol UDP

User datagram protocol. Protokol především transportní vrstvy.

UDP se od TCP liší tím, že přenáší data pomocí datagramů, které odešle a nezjišťuje, zda byly doručeny. Na rozdíl od něj u použítí TCP příjemce potvrzuje přijímaná data, pokud dojde ke ztrátě těchto dat, příjemce požaduje zopakovat přenos.

Dále se UDP liší tím, že při odeslání více zpráv nezaručuje doručení v pořadí, v jakém byly odeslány.

 

Příklady dalších součástí protokolu TCP/IP

DHCP – přiděluje IP adresy počítačům

SMTP – umožňuje elektronickou poštu

FTP – zajišťuje přenos souborů

Telnet – s jeho pomocí lze textovými příkazy ovládat vzdálený počítač

HTTP – přenos hypertext. dokumentů

IRC – umožňuje chat po internetu

 

 

Zdroje:

Komunikační protokoly [online]. c2007 [cit. 2013-03-29]. Dostupné z WWW: <http://eamos.pf.jcu.cz/amos/kat_inf/externi/kat_inf_60454/files/06._komunikacni_protokoly/06._komunikacni_protokoly.pdf >.

Komunikace v počítačových sítích [online].c2012 [cit. 2013-03-29]. Dostupné z WWW: <http://moodle.sspbrno.cz/pluginfile.php/6313/mod_resource/content/1/sitove_modely.pdf >.

HORÁK, Jaroslav. Počítačové sítě pro začínající správce. 1. vyd. Praha: Computer Press, 2000, xiv, 542 s. ISBN 80-722-6566-0.

DOSTÁLEK, Libor. Velký průvodce protokoly TCP/IP a systémem DNS. 3. aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Computer Press, 2002. ISBN 80-722-6675-6.

Příspěvek byl publikován v rubrice Archív. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.